Z dopisu otce Stefana

Bouar, 23. prosince 2004

Drazí přátelé,

vzpomínám na tolik drahých lidí, kteří ať jsou blízko či daleko, jsou pro mě i pro každého z misionářů podporou svým přátelstvím a zájmem o dílo, které nám Pán dává konat zde v Africe, abychom dali pocítit jeho lásku nejchudším bratřím. I když se k psaní nedostanu často, stále na vás myslím s láskou i ve svých modlitbách.

Vrátil jsem se do Středoafrické republiky po roce studia v Římě, zpět do kláštera sv. Eliáše, kde je komunita noviciátu a teologických studií pro naše mladé Afričany, kteří si přejí zasvětit se Pánu a svým bratřím. Znovu jsem zde potkal převora, kterým je otec Jacob, původem z Indie, který se právě nyní s námi loučí kvůli zdravotnímu pobytu ve své vlasti. Dále otec Constantin, konžský spolubratr a první africký karmelitán, kněz, starší ode mě o deset let. Dále je zde pět mladých středoafrických bratří v různých etapách filosofických a teologických studií: Edouard, Arland, Desiré, Cyriaque a Francis.

Už od začátku srpna jsem se hned pustil do práce. Využil jsem toho, že jsme právě uprostřed období dešťů, a začal jsem hned dávat do pořádku zeleninovou zahradu, ovocný sad a další pole. I po roce mé nepřítomnosti byly ještě v dobrém stavu. I slepice vypadaly, že mě chtějí přivítat – každý den nám dávaly hodně vajec.

Prvního září, kdy odjel otec Lionello, který mě tento rok zastupoval, jsem se znovu ujal úřadu novicmistra. Moji svěřenci jsou tři chlapci pocházející z našeho semináře v Yolé: Marlin, Anicet a Max. Mé dny plynou naplněny kursy pro novice, formačními rozhovory s nimi a s mnoha mladými, kteří se zajímají o náš život, o zemědělské, chovatelské a další práce…

Každý týden trávím půl dne v našem semináři v Yolé, kde jsem prožil svých prvních deset let v Africe. Učím tam v několika kurzech a naslouchám seminaristům, kteří přicházejí žádat o radu či vyslovit své potíže. Teď konečně se někteří z těch, co před deseti lety byli seminaristé, stali kněžími a formátory svých mladších bratří.

U nás v San Elia jsme 8. prosince za účasti biskupa, kněží, misionářů, seminaristů a zástupu přátel konventu vysvětili a otevřeli nový kostel, plod několikaleté práce a pomoci dobrodinců. Nyní se stal srdcem naší komunity. Mladí aspiranti zasvěceného života a kněžství se zde učí setkávat se s Pánem Ježíšem a navazovat s ním pouto přátelství. Chybí nám ještě vybavení sakristie, lavice do chóru a sedadla pro věřící. Důvěřujeme ještě jednou, že Pán, jak už nám tolikrát ukázal, se dotkne srdce těch, kdo mají rádi misie a africké bratry. Máme už velkolepý oltář, vyřezaný místním umělcem z obrovského kmene z blízkého pralesa, nebo umělecké vitráže, které navrhli a na místě provedli otec Aurelio a Stefania Figini, laická misionářka.

Klášter často navštěvují misionáři, sestry, kněží i mladí ve formaci z různých komunit, kteří zde žijí podle našeho klášterního rytmu a tráví zde dny usebrání a modlitby. Myslím, že je to vzácná služba, kterou jsme povoláni poskytovat pro tuto mladou a chudou církev, jež potřebuje pevně zapustit kořeny v Pánu Ježíši.

Populace ve Středoafrické republice je zbídačená po letech špatné vlády a rebelií. Nyní se s velkými nadějemi připravuje na prezidentské volby v únoru příštího roku. Je to pro ně příležitost nepropást šanci na návrat k demokracii a právu po krvavém státním převratu minulého roku.

Mnozí přichází do našeho konventu, aby mi vyprávěli o své bídě a vkládají svou naději v nás, misionáře.

Dnes ráno, s blížícími se vánočními svátky, přišel téměř průvod chudých: mnoho z nich znám už léta a navázal jsem s nimi vztah úcty a přátelství: byli zde malý Aristide, jenž doprovázel svého slepého otce a jemuž pomáhám, aby mohl chodit do klášterní školy; byla tu maminka Charlese, i ona slepá a vdova; byl tu Richard, němý a postižený chlapec, ale nesmírně inteligentní, který jásal, když mne viděl…

Snažím se nikoho z nich neposlat pryč s prázdnou nebo alespoň věnovat všem čas a naslouchat jim. Někdy nemáme prostředky dát něco každému, ale to, že mají někoho, kdo jim naslouchá, respektuje je a bere je vážně, jim dává důstojnost a oni odchází s radostí v srdci. I pro mě je to radost moci jim pomáhat. Každý z nich je pro mě jako by to byla maminka, bratr i dítě. Jak trpím, když vidím, že tady, mezi těmito mými lidmi, jsou nejzákladnější práva odpírána chudým, nemocným, starým, dětem! Přiznávám se, že stále větší bída, kterou vidím na lidech kolem sebe, mi nedává klidně spát. Každý z těchto chudých je Ježíš, který mi vychází vstříc, stejný Ježíš, kterého slavíme při bohoslužbě, a který žádá, aby byl přijat také v chudých: Měl jsem hlad… a dali jste mi najíst…

Toto je mé přání pro vás i pro vaše přátele: kéž každý z vás umí přijmout a potěšit Ježíše, který mu vychází vstříc v nejchudších a osamělých bratřích, ať jsou blízko či daleko!

Ujišťuji vás o své modlitbě i o modlitbě mých spolubratří a mnoha chudých i dětí, do jejichž modliteb vás svěřuji.

Bratrsky,

P. Stefano Molon

Misie funguje díky vaší pomoci, kterou můžete zaslat na účet:

Číslo účtu: 6024090888/2700 – HVB Bank, nám. Republiky, Praha 1, ČR
IBAN: CZ06 2700 0000 0060 2409 0888; SWIFT: BACXCZPP