Pražské Jezulátko

(Paul Claudel – přeložil Jan Čep)

Padá sníh. Širý svět je bezpochyby mrtev. Je prosinec.
Ale jak je útulno, můj Bože, v malém pokojíku!
Řeřavé uhlí v krbu
vrhá na strop dřímotné odlesky.
Je slyšet odkudsi vodu, která vře a tiše bublá.
Nahoře na přihrádce, nade dvěma postýlkami,
pod skleněnou bání, s korunou na hlavě,
vládne a trůní Pražské Jezulátko;
jedna ručka drží zeměkouli,
druhá se vztahuje k ochraně
nad tyto maličké, kteří se mu důvěřují;
je tolik milé v svém dlouhém slavnostním rouše
a vznešené pod nesmírným žlutým kloboukem.
Je zcela samo před krbem, který je ozařuje
jako hostii skrytou ve svatostánku.
Ježíšek bdí až do úsvitu nad svými bratříčky.
Věčné bytí naplňuje pokojík,
neslyšitelné jako dech,
vtělené ve všechny tyto chudobné věci, prosté a nevinné.
Když je On s námi, nemůže se nám stát nic zlého.
Můžeme spát; Ježíš, náš bratr, je zde.
Je náš, a také všechny tyto dobré věci:
krásná panenka a dřevěný kůň
a ovečka –; jsou s námi všichni tři, tuhle v koutku.
My spíme, ale všechny tyto dobré věci jsou naše!
Záclony jsou zataženy. – Kdesi v dálce, bůhví kde,
odbíjí na věži jakási noční hodina.
Dítě, šťastné v své teplé postýlce,
chápe, že spí, a cítí, že je šťastno;
že je s ním někdo, kdo je má rád;
trochu se zavrtí, vystrčí ručku,
pokusí se probudit, ale nemůže. –

(Podle brožury Pražské Jezulátko,
Nakladatelství TRINITAS, 1997, Svitavy)

Další texty o dítěti Ježíši – Kult Dítěte Ježíše – Modlitby